Hlubiny věků: Mýtus o nesmrtelnosti a utrpení
Tohle je místo, kde byl naposledy viděn nesmrtelný Cheirón. Z vody tu trčí jeho posvátný luk. Zraněný kentaur sužován nezhojitelným zraněním toužil po smrti a prosil, aby byl přijat náhradou za Prométhea. Bohové vyslyšeli jeho modlitbu a odňali od něj bolest i nesmrtelnost. Zeus ho zasadil mezi hvězdy jako zářící znamení Střelce.
Cheirón se nám vrací do našich životů kolem 50 roku věku. Přehodnocujeme život a už nikdy nemůžeme být stejní. Probouzíme se z cizího snu. Zastavujeme svět, když jsme nahlédli za oponu toho, jak funguje a objevujeme náš vlastní. Navracíme se do něj, jako když jsme byli dětmi.
Našimi nevyléčitelnými zraněními jsou: odmítnutí, opuštění, ponížení, zrada a křivda. Ta vznikla, když jsme byli velmi malí a museli se přizpůsobit snu světa. Nikdy zcela neodejdou, ale můžeme zmenšit jejich vliv na naše prožívání.
To je medicína moudrého léčitele, který ví, že tenhle svět je příliš velký a složitý na to, abychom jej sami od základů změnili. Můžeme ale posunout svůj "bod spojení", jak tomu říkali staří Toltékové, změnit svůj pohled.
Cheirónský úděl je to, že můžeme konat dobro a být prospěšní přesto, že pořád cítíme bolest. Díky ní soucítíme s bolestí druhých. Je to dar.
Protože jsem se celý život bál žít své pravé já, odmítal uvěřit svým darům a dokonce jsem si přál neustále v životě selhávat, abych zdůvodnil svůj skepticismus, ocitl jsem se mnohokrát na pracovních pozicích, kde jsem měl možnost poznat lidi těžce pracující v nelidských podmínkách. A mělo to tak být. Utrpení obyčejných lidí, o kterých tak syrově píše Charles Bukowski, je hluboké. Je to pekelný kruh, ze kterého se podaří vystoupit jen zázrakem.
Za takový zázrak považuju setkání s Cheirónem. Tahle moje malá bublina se nachází ve velké bublině kolektivního utrpení. Bolesti skryté za regály nacpanými alkoholem, v plechových továrních šatnách i za kouřovými skly esúvéček. Ale Cheirónův luk se vynořuje z hlubin věků a připomíná, že je v tom s námi. Vyfotil jsem ho, abyste ho taky viděli.