Když nevíš, co dělat, lehni si.

V posledních několika měsících tedy často jen tak ležím doma na podlaze. Začal jsem to dělat kvůli bolesti zad, ale postupně jsem zjistil, že se mi při tom postupně vypíná hlava, ten neustálý koloběh myšlenek.

A pak přicházejí nápady. A také vzrušení spojené s inspirací a tím, co by se vlastně dalo udělat. Zjistil jsem také, že bolest zad přímo souvisí s tím, že musím dělat věci, které nechci dělat.

Pro zábavu jsem se zkusil zeptat své duše, co ta na to všechno říká. Když jsem totiž dřív zkoušel mluvit se svým srdcem, cítil jsem, že mi srdce říká: 

"Buď tím nejmenším z nejmenších, jdi pracovat do továrny, práce je nudná jen tehdy, když k ní zaujmeš kritický postoj. A koneckonců je to tvé živobytí, ne?"

Zatímco duše mi řekla: 

"Naprosto pochopím, pokud se rozhodneš zemřít hned teď. Je to v tomto světě naprosto pochopitelné a já tě za to nesoudím." 

Bylo to tak překvapivé a úlevné! Jako bych konečně našel svou... spřízněnou duši.

Je to vždycky asi dvacet nadpozemských minut, kdy mám pocit, že jsem skutečně člověk a mé touhy přestanou být nesmyslné, když se velká část mé mysli vypne.

Často mě doslova zvedne nápad ze země. Vidíš, většinu času si "myslím", že na Zemi nemůžu dosáhnout ničeho. William S. Burroughs napsal: "Učíme se nechtít to, co chceme."

Takže jsem nadšením doslova zvednut ze země, ale jakmile se postavím, můj skeptický racionální mozek se zase začne zapínat. Napsat tyto řádky mi dalo hodně práce, ale věřil jsem, že to stálo za to, navzdory všem sebe sabotujícím silám, které už mi našeptávají, že je to příliš dlouhé pro internet a že jsem úplný blázen.